"Ne; jenom já. Já nemocná a nechodím do práce."
Mánsson se rozhlédl. Byla to tmavá, podlouhlá předsíň, jejíž zařízení se skládalo z laťkového křesla, stolku a plechového stojanu na deštníky. Na stolku leželo několik novin a dopisy s cizími známkami. Kromě dveří na chodbu bylo v hale patero dalších dveří, z toho dvoje široké a dvoje menší, které zřejmě vedly na toaletu a do šatny. Mánsson šel k těm větším a jedny z nich otevřel.
"Tam bydlí paní Karlssonová," řekl chlapík v tričku vyděšeně.
"Tam se nesmí."
Mánsson nahlédl do pokoje přecpaného nábytkem, který zřejmě sloužil jako ložnice i obývací pokoj.
Další dveře vedly do prostorné zmodernizované kuchyně.
"To je kuchyň, tam se nesmí," řekl Turek.
"Kolik je tu pokojů?" zeptal se Mánsson.
"Pokoj paní Karlssonové a kuchyň a náš pokoj," řekl chlapík.
"A toaleta a šatny."
Mánsson se zamračil.
"Takže jsou tu dva pokoje a kuchyň," řekl sám pro sebe.
"Vy podívejte do náš pokoj," řekl Turek a otevřel mu dveře.
Byl to pokoj přibližně sedm krát pět metrů. Měl dvě okna do ulice s pomuchlanými, vybledlými záclonami. Podél zdí postele různých typů a při zdi mezi okny úzká pohovka. Mánsson napočítal šest postelí. Tři nebyly ustlány. Všude se válely boty, šaty všeho druhu, knihy a noviny. Uprostřed stál bílý stůl a kolem něho pět židlí, každá jiná. Kromě toho tu byla vysoká, tmavá mořená komoda u zdi vedle jednoho z oken.